Ó sestry, vizte, pustnou smutné sady,
kde stezky, žloutne opadalé listí,
vlá větvemi jen větrů hvizd a svistí –
smích nad odranou zdobou jarní vnady.
Svět nemá květů... Rouch my tkáme květy,
jež na údy ctné Světice tam přilnou:
ta pohrdla myrt mládí zdobou mylnou
a nyní hvězdné otvírá nám světy.
Kmen zahrad našich vonné dřevo dodal,
by dřímala v něm sladce věky příští –
to pevnou dřeň, již marně červ by hlodal.
Co pod stromy tu svatě my kdy snili,
co s rtů nám druhdy písní tady prýští,
kéž sny a písně ty se v rakvi u ní skryly!