„Ó lilie, kde vane dech tvůj vonný,
sníh bělí ráje luh, krev růží plá mu z niv, –
zde svadlou lodyhou tlí cudné údy ony,
květ Jericha jimž není klam, ni div!
Ó pěvkyně, v nás bolů kvílí stony,
kde s písní oddanou ty v spár šla netvorů.
Jak rád by jásot bouřil varhany a zvony,
žas kdyby nevelel jen němou pokoru!“
Vrou z varhan zvuků prameny a zdroje,
proud kvapí slapy, záplavy se vinou,
vln pádem veletok hřmí ozvěn do příboje.
Bouř zvonů duní ulic nad hlubinou,
den hlaholí, s tmou dávné slaví boje
a hymny dnů v den pod oblaky plynou.