Je ticho. Oltář odlámán a zbořen.
Viz, v nitru tmavém týří rakev cypřišová,
jež v náručí svém vonném tělo svaté chová.
Žas, ticho. Kde kdo, do modlitby vnořen.
Hruď tlumí dech, ret mlkne u vin strachu.
Lze slastnou váhati zde bázní ku pokleku,
kde náhle budí den sen cudný dlouhých věků
a hříchů vzdech v pel dýchne svatých prachů?
Van křídel tušených, dech ticha šumí:
to anděl chvátá k ochraně jí znovu,
co druhdy hlídal její sny a dumy.
Vstal kardinál a líbá rakev suchou.
Sám chvějnou rukou závoru sňal z kovu
a pokleká, v děk nad svých proseb tuchou.