Věk minul potom. Den se zoří Páně
a Paschál i sbor kněží chvály jitřní pěje.
Zpěv nadšený se vzdouvá hymnů na peřeje,
v jich zátopě ctný papež kloní skráně.
Duch ve snu vede k appijské jej bráně.
Kde tmou vchod v katakomby Praetestata zeje,
tam bílá postava se v slunci mlhou chvěje
a závan strun jak zněl by z dálné pláně.
„Kam nyní do tmy krok tě vede, paní?“
„Dům v sutinách, jenž útulkem byl hladu.“
„Jej zbuduji; jen kde, mně pokyň dlaní.“
„Tam zbuduj chrám, kde břečťan jen se vije.“
„Tvých poklad ostatků tam v oltář kladu.“
„Ó Pastýři, jsem chudá Cecilie.“
Sen minul... Nad konfessí Petrovou jas ranní.
Sen klamem není, ni tuch na záhadu.
Dvou sborů chrámem jásá plná harmonie.