Král Aistulf kámen po kameni zvedal,
dav Longobardů město drancoval a plenil –
leč nikde, co král v touhách nad poklady cenil;
hrob Cecilie lupič marně hledal.
V snách k úžasu mu Světice se jeví,
ji po bok světlý anděl s palmy ratolestí,
z mlh snu dav chudých k ní si cestu klestí
a líbá v slzách rudé stopy děví.
„Tvá zbojná pěst ni mrtvých mojich údů
se nedotkne, neb v krev se pouze noří
a lidu běd je k žalu jen a trudu!“
Snu hrůzou barbar na loži se zmítá,
jak hvězdný její zrak naň s výtkou hledí v hoři.
– Den nad Římem zas volným k jitru svítá.