V dne jasu tonou klenby basiliky,
kde v závrať oblouk vítězný se nad apsidou
pne oslnně, žhne nad sloupy a lodi přídou,
stěn zlaté planou dávné mosaiky.
S nich vážně hledí do ticha a světla
klid postav nehybných, řad mužů, panen svatých,
jež věnce nesou v rukou pod závoji spjatých;
kol palmy sní a louka rájem vzkvetla.
Dlaň kyne lidu s oblak na zjev Krista,
jenž dolů žehná do apsidy zářné;
dlí s Agathou mu po bok Cecilie čistá.
Zpěv dozněl obřadů a vzduchem sytá
vlá vůně kadidla; dým mdlí a bledne,
jen pod okny jak nádech perutí se kmitá.