ODMĚNOU.

Kam to, bratří, kam as krok vždy vás vede k jihu? Za vámi lstný vrah a sok, blesky v siném mihu?

Jdou, co noha mine nohu, hvězdná noc vstaň na oblohu, slunce jasni den. Lid je s láskou vítá,

radostně zve k snu a stolu, poutníci však oba spolu jdou a jdou a mlčí jen – fra Ugo i fra Vita.

Což je dvojí tajný hněv, že jich rty tak tichy? Ač-li hledě na oděv, vidím bratry mnichy!

Z řehole jsou od Assisi. Což i tam již láska mizí, odkud její zdroj plynul ondy světu?

Nad tou chatou Francescovou draví supi teď se klovou, skřivánků kdy zpěvný roj v ráj duši ved' mu v letu?

Do očí těm bratřím hleď! Kde v nich vidny mraky? Kutna cár, lem prachu šeď, ale nebe zraky!

Chudoba jim Paní chotí, sestra Láska v duchu notí radosti jim zpěv, nemluvny ač rety.

Pěvci jsou ti bratří mniši. Vidí, slyší a jdou tiší, na bol, soustrast, na úsměv kde cestou trn a květy.

Na západu nachu pruh lesné hory zlatí, prvou hvězdu budí Bůh – jim se stezka hatí.

Až tu dole potok šplouná, nalezená bělorouná ovečka jim směr domů loukou značí.

Dokořán jim chata nízká; k pozdravu jich tichá víska v jara vlahý podvečer k nim na hovory kvačí.

Mladá matka na klíně dítě chová spící, chata – do skal jeskyně, nad ní hvězdy bdící;

pastuši kol sedli v mechy cizím chodcům na poslechy, co kde jaký svět. Bratři slovo k slovu

o zemi a cestě k nebi od zla, běd, tam do veleby – Betlém hor, skal Nazaret k nim tulí se tu znovu!

Po jitru zas mlčíce družní bratří dále, kudy bitá silnice cílí k hrdé skále.

S hradu roh zve na turneje. Lepé paní, plesů reje, loutny, číše, smích. Rab hrot tajně chystá...

Bratří temně o chudobě, o uvadlých květech v hrobě. Vzdech a kyn; miň útisk, hřích, kde radost, buď jen čista –

Hory do dumavých clon truchle halí hlavy, blankytný co nebesklon sluncem do dálavy

květných niv dva bratry volá. Ale srdce neodolá: jenom pohled vzad! Ach ty hory, hory...

Modrají se pomněnkově, vzpomínka jak po domově u ciziny lad i vnad, vpřed touhám na úkory.

Hory, les jich, dol a luh! Slunce zná je pouze, je dřív líbá do dne tuch, na nich mešká dlouze

červánky, dne na odchodu. Čela hor – dne ku obrodu co tam jasných ros z tmy je noci myje!

Na hor čele dnové slunní; od nížin-li bouře duní s blesky jim též na pohroz – i duha výš se vije!

V objetí hor slunný kraj. Metajících klasů po něm pluj a hřej a vlaj vlna v měnném jasu –

do šepotných vln těch moří oddaně se duše noří jako v matčin klín s novou láskou vděčnou,

ale dole neutone, po skřivánčí písni oné jasů toužíc u výšin v tuch oblast nekonečnou.

Bratr Ugo hledí kol, bratr Vita slouchá, co mu šumí strom a stvol, mimo bzučí moucha.

Ten – co planých růží v keří, ten – jak potok vlnky čeří, ten – kde stín a svit, ten, co zvuky větí;

ten i onen slouchá, hledí, nikdo však ni slova nedí: sen a den a zvuk a vid si kladou do paměti.

Květy bujná louka zas pod nohy jim třese; nad hlavou ni van, ni hlas. Jenom motýl nese

opojen se vůní mednou dusnou loukou nedohlednou, klesá v závrati do vadnoucích stonků.

Tápají i bratři mdlobou; večer již – Co krokům obou dále nedá klesati? Blíž Ave zvonů, zvonků!

S chlumu tichem duní zvon, zvon mu odpovídá, do souladu ples a ston hlahol, hlahol střídá.

Pracných dní už po únavě, svatvečer tam svátků slavě, města tuchne ruch. Skal jak chmurné hroty,

na západu půdě zlaté věže, štíty, hradby vzpjaté v tuhnoucí tmy strmí vzduch par dolin nad mrákoty.

Bratří ještě klenbou bran do tichého města. Dům a dvéře dokořan, k chrámu však jich cesta.

Svíce planou do oslnna; zpěvů dme se zvučná vlna, jak by po klenbách orlů vlála křídla,

odtud chvějně ručejemi hudby hlas jen řine k zemi, jak co z teplých nebe vláh vod jarních zurčí zřídla.

Jak by proudy živých vod plynuly sem z ráje, milosti kde myje brod vrásku běd, rmut báje

o blahu, co nemá země – nad nimi šum palem jemně a dech olivy nová jara věstí

andělů a svatých kruhu, Panna ctná kde v slunném luhu na jich blaha údivy květ nevadlý jim pěstí.

Fra Ugo, fra Vita host u chudobných bratří. Nad stůl bohatší jich cnost a jich stříbro – – Patři:

Sedli k oknu refektoře; stříbra slapy, stříbra moře s plna měsíce zahradou se lije

do sepjatých v klíně dlaní, do vlasů dvou snivých skrání, ba slyš – perel tisíce i slavík v sadu vije!

Východu jen bledá zoř usmála se plaše –– Duše, pojď, se Pánu koř, pěj mu chvály naše!

Slunce, měsíc, hvězdy v nebi planou jeho do veleby. Pánu k oslavě zem, vzduch, vody, plamen!

Slávu Otci, Synu, Duchu hlásá vděků na odtuchu po vesmíru dálavě tvor věky věkův, Amen.

Chrám zas hlava na hlavě. Kmetný kněz jim hlásá o Blažených přístavě, kam i nás veď spása – –

Bratří chodci naslouchají; a kde v barvách okna hrají, úsvit prozračný co jim kouzlí divů!

Postavy – hle – hvězdošatých k zemi plynou božích svatých, andělů tlum oblačný na svěží letí nivu,

vedou plesný chorovod, zpívají a hudou, Velkonocí slaví hod, jež tam věky budou

bez velkých už pátků želu, bolestných ran bez pocelů. Bez chmur pašijí Alleluja pějí

Beránkovi na úsluhu, na nímž den tká zlatou duhu, a kde trsy lilijí se pod nohou mu chvějí.

Z poslechu slov nadšených úmyslů květ pučí: Vyhni zlu, miň svod a hřích! Cnosti do područí!

Viz, jdou od oltáře děti bílých rouch! Jim strážný letí anděl po boku! Tajemnou je mannou

poprvé dnes Ježíš hostí! Hleď, tu Boha na blízkosti v čistých očí hluboku co za hvězdy jim planou!

Ano, bratřím oběma srdce hoří láskou! Ji však citů ozvěna nezradí ni hláskou.

Po Ježíši duše touží, v jeho lásky tůň se hrouží, v otevřený bok, pije lásky zdroje.

Slovo však se dosud kradí svatou bázní v nitru ladí – a kdy proudy slov a slok ret zvlní do úkoje?

Dál jdou mlčky bratří zas. Kraj a lid se mění: tu schne klas, tam klne hlas, tu jdou po kamení,

do krve jež raní nohy, tu jim roucha derou hlohy u hlubokých cest. Bloudí bouře slotmi –

ach, kde dojdou o přístřeší, na paty se pes jim věší, ven i ranou hrubá pěst je s prahu kácí do tmy.

Jinde zpěv! Číš vína k rtům! Pryč, vy dumná čela! – Bratřím vedle nářku dům otevřen je zcela.

K čemu slov, kde mluví boly? Poklekají u mrtvoly k tichým modlitbám. Bílé ruce, bílé

na tichých už prsou leží. Mlkni ston tvůj! Vzdech vaň stěží do snů ticha teď i vám – krok těžký došel cíle.

Kudy dál, též býl a blín bují bratřím k stesku, skály kladou stín a stín na jich skráň i stezku.

V pustých roklích cení zuby na ně vlk; hned kámen hrubý po něm hodí mnich? Chléb jej lákej zdáli!

Ale potom v hněvu holí od ovcí jej na údolí honí do skal, mlsný pych v hlad chlebem pohrdá-li!

Kde to jsou již? Na vrchol houštinou se plíží, spády deště s větví kol krok i roucha tíží.

Mokré ptáče zvedli v klestí, dechy suší je a pěstí, hřejí na prsou. Z hustých mraků černa

slunce trysklo, z bratří ruky suché ptáče letí v buky, zpívá, jásá, kudy jdou: to hora hor – La Verna!

Horo svatých modliteb, blahých snů a zření, andělských kde křídel tep slastí ve plameni

ranil světce láskou kříže, horo vidin, k nebi blíže jeho synům kyň i slz po údolu!

Františkovou stopou světlou jdou-li cestou, trny vzkvetlou, i kříž láska k srdci viň a vděčně žehnej bolu!

K jihu blíže spějí už bratří mlčeliví. Chvatem dále krok jim služ, vzpomínek div tklivý

ač by rád je poutal tady: města, vsi a hory, sady, kudy František před nedávny chodil.

S dojatou jen slzou zdraví Assisi pak u dálavy, a tam – nelne do výšek – i chudý jeho Podíl.

Letnice, hod podletí! Země květů plna, stromů oddech – se snětí sněžná kane vlna,

andílků snad do kadeří obláčky se měkké čeří nebes výsotou, slavně zvony zvučí,

skřivani – šum mlkne klasů – s písní tonou v modrojasu, nebe s nyvou lichotou zem tulí do náručí!

Bratří Ugo, Vita – spěch: srdce v hrudi buší, překypí, jen krok a vzdech, vším, co ví a tuší!

... Mechy v horách u studánek tají vláhu; zaduj vánek, s větví krůpěje setřes do nich dolů –

pramínek se mechy tísní stříbřitou co kyzu plísní, kypí, roste – ručeje se řítí ze skal zmolů!

Bratři pěvci mlčeli, sbírali jak včely, kde jen květy pučely, kde se rosy chvěly.

Sotva došli prahu chatky u Andělské Boží Matky, k Portiunkuli, k chudé nízké chatě,

odkud letěl pod červánky duch jich Otce se skřivánky – v plesném pláči kleknuli a pějí, pějí svatě.

Slavné pějí nešpory. Kdo je slyší, Bože, zlaté vidí obzory: v západu se lože

slunce chýlí, zlato taje nad obrysy hor v tmy kraje, mír a tiš a klid kane konejšivě

do korun již temných stromů. Ave volá domů, domů, věčné lampy svit a kmit kam slzou zve tě tklivě – –

Bratři pějí kumplety. Kdo je slyší, vidí hvězd už tiché rozněty s touhou, mdlobou lidí:

Do vesmírna nedozírna chvátí duše závrať vírná, ale těla prach jak lne k země prachu!

Duše jednou křídla zvednou! Pod nimi hvězd jasy blednou, v oblasti až věčných blah duch klesne bez vin nachu!

Bratři pějí. Slavíci naslouchají v křoví, na bližší k nim větvici – sladký nápěv loví.

Slavíci zas do klokotu – Bratří pěvci ladí notu podle oněch slok s nimi na zápoly:

Jak to jásá, lká a kvílí, rokotá, hřmí z plné síly, perlivých pěn kolkol tok se tratolí a trolí!

Bratří pějí nocturna matutina k jitru. Jasná hned, zas pochmurná nálada se v nitru

rodí jim dle žalmu věty a s ní nápěv vlní rety. Jak by zrak jich zpět hleděl cestou pouti:

Vše to v písni do ozvuků, jako květ se vine z puku, bohatý i chudý květ i rovů na zákoutí.

Bratří pějí Laudate – – Div, můj Bože milý, že jich srdce dojaté nepukne tou chvílí!

Slz v jich očích do zátopy! Tu se ruka houslí chopí, zvučné vielly: Struny mluví, pějí!

Dní se, dní – – I země pěje, pohnutím se blaha směje pod slunnými pocely ros čistých do krůpějí!

Pějí z knih a latinou, pějí mluvou rodnou, jak jen city pokynou, nápěvy se shodnou.

Co kde plálo v očích dětí, po tvářích kde úsměv letí a kde ryje bol vrásku na běd čela,

zrak co viděl, duch co vysní, do slov se a zpěvu tísní: pastorellou zvučí dol, jak duše, duše pěla!

K svátku Boží Trojice v tamních bratří sboru zůstali, jim pějíce v konventu a choru.

Touž jdou cestou ku severu. Dřív kdo znal je, div se věru: dlouhých mlčení pějí na odměnu

sobě, všemu, co je slyší, v ruchu dne i noční tiší; hlas jen, píseň obmění i k jásotu i k stenu.

Lid, co němě naslouchal, po nich ladí hlasy: vždyť i v nich tlí ples a žal, vyvře na úžasy.

Co střádala srdce v taji, poklady dum otvírají! V snách co pěstil duch, rodnou mluvou vzkvítá!

Pod chudin co spalo krovem, kouzelným již budí slovem, kudy jdou, kam vede Bůh, fra Ugo i fra Vita.

A já bratr Minimus, jenž vám o nich píši, šel jsem s nimi cesty kus, ovšem snů jen říší.

O velké jen svátky zpívám v chrámu vsi a Boha vzývám o zvučnější hlas; leč kdy lid můj k nebes výši

za své práce týden dlouhý, blaha sny a dobra touhy Deo pěje gratias, i mne, i je Bůh slyší.

Mám svůj úděl – stráň a ves, z jara stromy v květu, mimo svět – kol svah a les, nad ním oblak v letu.

A kdy k jihu odtud plynou v jeseň ptáci nad krajinou, jak v ně větry zaduly, červánky kde blednou –

od let už je v stesku stihám, peruti touh marných zdvihám k duše Portiunkuli, ji uvidím-li jednou!