Zvon oněměl a zhaslo věčné světlo.
Jen stíny na holý se oltář kladou,
kde jindy oken malovaných vnadou
jak bájný svět vše pestrým jasem kvetlo.
Jak s nocí jasno by se bylo střetlo:
Hle zpod oltáře vystupují řadou,
jež pro kříž Kristův štvanou laň jak mladou
kdy záští vrahů katem na smrt hnětlo.
Jdou v bílých řízách starci, ženy, děti,
sbor statných mužů tiše ve průvodu
a v rukou nesou svěží palem sněti.
V jich tváři není krutých strastí hlodu,
jdou v klidu slavném jako ku oběti, –
zrak plá jim touhou Beránkova hodu.