V černé brni, kůň – ni krok, nad úvozy pevně stojí rytíř, na útok jímá kopí hněvně,
Giovanni Gualberto. Bratr pad' mu soka ranou. Po právu a mravu krve mstou, zde nečekanou,
vrah plať mrtvou hlavu! Kde dne tichý jas bledne do modrava, jarní noci na úžas
klesne jedna hlava! Nad zlob temnou postavou po oblohy sklonu západ zlatou záplavou
oblil vlnu onu, kde vždy slunce tone, ale blíž též lemu země bílá večernice
mihoty se jasní jemně, jako zřítelnice, slz kdy sechvěla s řas už vláhu bolnou –
hledí i hor na čela klidnou nocí volnou. Pod rytířem cesty spád do rokliny ústí;
břeh a svah – sníh zimních vád hledí valem růsti závějí tam bílou? To jen trní tichou pěnou
do květů se sněží, úbočí se kupí stěnou, dole cestu střeží. Bílý, bílý květ,
bílý do večera! Brzy dvou jen mužů střet – rdí se květy šera... Taje zlata nádhera,
pole šero cloní – Rytíř, pomsty příšera, na klidném tkví koni. Naslouchá a hledí.
Ale nikde ani zvuku, ani dechu vánku. Země tají sladkou muku, za noci a spánku
co jí v lůně zrn klíčí do nadějí. Mlčí pták – a kvete trn, kde se hnízda hřejí.
Což ni zbožné klekání z města nehlaholí, poslední dne žehnání nad dumami polí?
Vstává měsíc velký, po noci tká mrtvou tiší stříbromživou clonu, ale rytíř neuslyší
dosud ani zvonu. Velký pátek jest, zvony upoutány: klidně sni, kdo viny v trest
rudé nesl rány! Ticho, ticho. Šer a svit. Dole kroky pěší – – Sok-li to, ni kůň ni štít,
pýchou dlaní hřeší! Anděl stůj mu po bok! Na kostela dlažbě ležel, líbal rány Páně,
teď by cestou k peklu běžel po odplaty ráně! Marně chraň tě Bůh, marně líbej hřeby,
dokud stojí muže dluh a krev volá k nebi! Rytíř dere komoni ostrohami boky:
duní půda, nezvoní, kam on skok a skoky. Sok své síly pokus! Hlasným rohem ku zdravici
v ústrety mu hřímá, lesklý pukléř na levici, v pravé kopí třímá, dolů, ku předu
v seči rytíř umný, až se děsí pohledu tichý měsíc dumný. V kovu dobrém odění
rytíř silných údů – stoj! – což tuhne v kamení od údivu bludů? Vrah jde bratrův tudy
bez kopí a meče v pěsti, kovu bez orudí, jako jindy na rozcestí chleba prosí chudí,
spíná pouze dlaň, na modlitbách dosud, naproti ač hněvu saň, černý jeho osud!
Ani slova z němých úst, obranou ni kynu. Má tu rytíř v půdu vrůst, kam jím ku záhynu
klesnouti měl onen? Kdyby aspoň na útěky vpřed se točil týlem, kde zde boj mu na úleky
a hrob jistým cílem! Jdi, i v necti pak, sic tvůj život krátek – – Pozdvihl jen tklivý zrak:
„Dnes jest Velký pátek!“ Velký pátek Golgoty, bolesti a smíru... A dnes v jasu bleskoty
slunce plulo v šíru – – Giovanni Gualberto jak by dosud viděl západ pokojný a zlatý,
odkud on chce do tmy tápat krví na čin klatý – – Dřevce odvrhnul, ostrohy dal koni.
Jak by van tu ráje dul, kol noc jarní voní. Jede zvolna úvozem, bez trestání vraha.
Bylo dnem to, bylo snem? Na čest mu tu sahá: Statný v klání s ostrým kam to z půtky nevěhlasně?
Na jevu se zračí: pohrdne jím svět, an včasně mstít měl bez rozpači! Ach, dnes jeho čest
soku v ruce dána, urážkou i slina, pěst tvář mu znectí z rána... Nejede, kam mysli mrak,
kam jej oči vedou, sic by v studu naopak spěchal nocí bledou, nač si kopí ostřil.
Otěže jen volní oři, kloní hlavu níže. Co tu rudě do tmy hoří? Stanul u pat kříže.
Dlaně pod hřeby chvějí se a chvějí; tváře od slin z poškleby – však ty oči její!
S koně ruče seskočil, složil přilbu s hlavy, páž kol kříže otočil – klesá od únavy?
Kristus odpoutává od břevna již pravou ruku, na hruď si jej vine. Cítíš srdce v živém tluku,
zříš, co z očí line? Mír a slast a klid na Kristově boku, kolem vlahé noci svit
a kmit slzy v oku – ale brzy na blankyt den jde nových roků.
Cookies on Poetry Cove