Byl soud – a pod sekerou kata
krev třísní hrůzná stínadla:
To hlava, mužným vzdorem jatá,
od těla těžce odpadla.
Král klidné prý má zase spaní...
Kat tělo, kořist vran a kání,
když na noc třetí den se sklání,
pohrobil na křížné cesty.
A k tělu hlavu, s kola sňatou,
v hrob klada katův pacholek,
děl bez citu: „Prý za věc svatou,
ne k hříchu s druhy vespolek
meč kul jsi, dobra snem se šále, –
proč nevzpomínal jsi však stále,
kdo soudcem být chce rady krále,
o svou že zahrává hlavu?“
Noc vlhké mlhy nad kraj věsí,
když nad hrobem lká sirý druh:
„Mně hrob ten svatý, jiné děsí,
zrak mámí přízrakem i sluch.
Tu práva čeká, jenž děl ke mně:
Kdo věsí páž a hlavu němě,
kdy zlostník ničí blaho země,
nehoden, zem že jej nosí!“
Když ráno den se s mlhou mísí,
král mimo jede s družinou.
„Pláč stejných druhů marně křísí
zde mrtvou hlavu zlosynnou –“
pan kanclíř smál se převesele.
„Let mladých byl mi za přítele,
však vyčítal mi nyní směle
zradu těch nadšených slibů – –“
Král chmurný prudce staví oře:
„Ni ďábel tomu nevěří,
kdo zradí sebe, proto v skoře
jej v kvap štve pekla do dveří.“
Než chladný den se na noc schýlí,
kat na rozcestí chvatně pílí...
Lid za zlým rádcem nezakvílí,
pastvou že krkavcům chystán.