Před urnou stojím, v ní tlí srdce čísi.
Vy živá srdce, plesu odumřelá,
jež dnem a nocí hlídá bolest bdělá,
v jichž odevzdanost trpký vzdech se mísí, –
co ku štěstí vás z chladu smrti vzkřísí?
Kdo ještě trpí, blaha sobě želá,
klid smrti nemá. Touhou rozechvělá
lká upomínka za tím štěstím kdysi...
Vám paprsek-li blaha bleskne světlý
a zhasne zas, – to blesku prudký mih,
jím tknuto srdce zvolna na vždy setlí.
Vy mrtvá srdce v prsou živoucích...
Tak v slunném poli štěp stál slibně zkvetlý,
teď ohořelé větve vzpíná k nebi tich.