Zas jdete, příšery, klid cely mé děsit, běsice, běsi?
Krok tvrdý slyším – hnát červotočí, zřím zelené oči v zášeří dveří,
cítím ji – násadou kosy mi na prkno měří –
a nocí příkrov smuteční mi na smysly věsí.
Jak o sklo by kulich zoban brousil... zas křídlem udeří v šeři...
V snů tápavých směsi hlesy mě tušených duchů děsí...
Tmou skuhrá a skučí a kvílí a šílí bouře pod kolesy
pláč udupaných, jež nezval život agapé ku večeři.
Plamen svíce se třese černém na svícníku:
kříž, k srdci matka má tiskla v posledním jej vzlyku,
v mdlém světle u lože se šeří matně.
Vás zaklínám tím křižem Umučení, příšery, běsi!
Déšť zoufalých slz mne nebude pálit na rubáše plátně,
v němž katechumen bolu vchází v klidu smírné plesy.