Jen jednoho, jen jednoho je třeba...
Však Marta v shonu práce sotva cítí,
že cos jí schází, ač zná ve svém žití:
ne duše sytá, má-li tělo chleba.
Ví, duši žen jak blahem ukolébá
jas vidin nadzemských, jež nebem svítí.
Je život zná však hrubě ve tvář bíti
a srdce krev jim s výsměchem pak střebá.
Tak ona Bohu prací svou se vděčí:
Jej s láskou hostí, sestru dumat nechá,
když Lazar nemocen, jej vlídně léčí.
Svá bedra silou pásá. Stále k práci chvatná,
v smrť chladným životem ač sama spěchá,
přec klidná – jiným žije, Písma žena statná.