Chléb bolesti šli lámat věrní Páně
do sirotného v městě večeřadla.
Zpět Maria se vlažnou nocí kradla,
k svých pokladů jak duch se vrací schráně.
Zde na hrob bledé položila skráně.
Krev při pohřbu jen krůpějí kam padla,
již hnědá tráva sedmikrásou zmladla,
a petrklíč bok otevírá stráně.
Dech proudí z hrobu, živý dech a zdravý,
jak země dýchá, jarní den kdy zočí, –
a s pole skřivan vzlétl ponad hlavy.
A ona čeká, – touhou trne nitro, –
až nad horou si slunko třikrát skočí
a rozhoří se velkonoční jitro...