Kdo do duše mi psal ty tajné runy?
Ne kvas, – má duše sotva chléb svůj denní,
dne tíhou klesajíc jde tiše ku prameni,
kde doušek nalezne a úsvit krásy slunný.
Kdys však jí šlehne cos jak prasklé struny:
Děs neznáma a bezpříčinné chvění...
Jak fosforečné písmo rozplizle se mění
v tvar metly mlhavé a hrozí hrůzné runy...
Hlod hříchů není to však ve svědomí.
Jak žhavá láva kůru země lomí,
tak děs ven valí bystřinou se z bezvědomí...
Zda zapadlé to dětské zaleknutí,
či hrůzy budoucna to bleskné tnutí?
Zda předzvěstný žeh pekel? – Mane, mane, thekel...