Macecha.

Zvučno na zvonici. Jdou-li svatebníci? Nejdou svatebníci hlasně výskající!

Smutně zvony hudou – pochovávat budou. Komu zbledly líce, zhasla žití svíce?

Pojďte, uvidíme, zaň se pomodlíme. Ve hřbitovu klidu všude plno lidu.

Růvky těsnou řadou – ve hrob dítě kladou. Matka hořekuje, vlasy hlavy ruje.

Matka? Macecha je, na soud boží zraje... Radost na příčině slze macešině...

V oko slzu nutí, lživým vzdechem smutí: „Vidím pohled očí jak se po mně točí!

Hoře! Oko jasné smrtí navždy hasne. Slyším rtíků vzdechy – pro smrt není těchy.

V hrdle dech se tají, ústa umlkají. Dítě po mně z klína drobnou ručku vzpíná.

Konec nyní ruce... křížem dali ruce. A já smutná, Bože! zřít mám to tvé lože.

V zemi neorané, léta nekopané.“ Tělo zemi dali, zbožně ruce spjali.

A kněz modlitbičku říká za dušičku. Kněz Otče náš říká a macecha vzlyká:

„Otče v kůru davě, buď Tvé jméno v slávě –“ „K Tobě za anděla duše vyletěla –“

„Přijď k nám Tvoje říše, řiď nás vůlí s výše –“ „Ach té kruté vůle! Srdce chřadne půle –“

Jak když vichry dují, lidé pokračují. Jako bouře divá od úst mnohých splývá:

„Chléb náš každodenní dej nám k nasycení!“ Vzkřikla – klesá žena jako podsečená.

Klesá náhlou mdlobou pod výčitek zlobou. Jak list osikový proč se chvěje – kdo ví?

Tupě v prázno hledí má se ku zpovědi: „Hněvný hled mě stíhá, výčitkou mě sžíhá.

Rtíky hořekují, kletbu na mě sují. Ruka v pěsť se vine, hrozí – zrak mne mine.

Nehroz, nehroz, dítě, nehroz mně tak lítě. Bojím se tvé zrady, mlč, že mřelo's – hlady...

Svědomí na léta metlu mně však splétá... Hned mne Bůh suď živý! Lidé spravedliví!

Slyšte moji vinu, co v ní bídně hynu: Dítě, v hrob co kladem, zmučila jsem hladem.

Místo skývky chleba dala kámen leda. Ach váš pohled žhavý přísný ortel praví.

Nuž jen kámen rujte a mě kamenujte. Zhynu od kamení matkám na znamení.“

Zástup hněvem plane – Bůh ví, co se stane...