Na hřbitově pod kostelem
loučila se duše s tělem:
„Jdi a hov si s Pánem Bohem
pod lopuchou, vrbou, hlohem!
Já půl viny, ty půl viny...
Teď se navrať do mrtviny
neorané, překopané:
vítr nad ní vzdechy vane,
slzou na ní rosa kane.
Slož jen pokojně mdlé kůstky!
Já jdu na pouť pro odpustky.
Toužilo jsi na výprosy,
soužilo jsi, ploužilo jsi
kalem se i vlahou rosy, –
vejdouc nyní k odpočinu,
tichých snů pij medovinu.“
„Není-li ti, druže, líto,
že nás dělí zem jak síto?
Výmlat na humně se tříbí, –
padne zrno, kam se líbí?
Co je zrnem, co je plevou?
Vzklíčím jara pod oblevou?
Div, kdy hniloba mě tráví,
že děs tebe neudáví?
V hrobě co se děje, hlavě
hrůza, hrůza u představě!“
„O tom nevíš, o tom nevím,
zdát si nedám, neobjevím.
Nejsem já to, nejsi ty to,
co tu hnije, hrudou skryto.
Rez ať cizí kyzy kruší,
do toho nám nepřísluší.“
„Mudřeno, buď s bohem zatím!
Výkladů tvých pochop tratím – –“
„S Bohem, Bláho, s Bohem zatím!
Na světlo já za tě platím
a ty po tmě spíš mi v rukou.“
„Pláči, ptáči nad rozlukou...“
„S Bohem, brachu!“ – „S Bohem, druže!“
Hlína skryla hrobní lůže.