Lesy, lesy – vlny moře dálné po prostoře, mýtina v nich, výspa holá stíny, stíny volá!
Pusto, smutno po paseči. Ani trávky, ani mechu oku na potěchu, pařezů tlum v zemi klečí,
vyjezděná kolej v hatě tvrdě trupelnaté, žlutých hranic schnoucí drva smolné slzy roní,
drobty kůry – hnědá mrva trpce tříslem voní. Odpoledne léta žhavé, ticho mdlobně uspávavé – –
Kam jen stínů do podušek? Pod pahýlů dutou hrčí neochable cvrček cvrčí, dotěrných zní bzikot mušek.
Schnoucí dřevo praská, lupá a zas němota jen tupá. Bez hnutí znoj vedra supá. Vysoký les vedrem dřímá.
Byla zima, bude zima. V jeseň hlahol dřevorubů: zaskřípí vztek s píly zubů, sekery se vetnou v kmeny,
praskot a lom, větví šum, kmen dunivým pádem se kácí – Reptají kol temné steny k pídimužů obří práci. Za kmenem kmen stoletý se ztrácí.
Nad mýtinou za to mlází letorosty nové sází, postupuje vlnou vzdutou za pasekou, zmarem tknutou,
roste, bují do peřejí navlněných vrcholů, v paprscích se slunce hřejí. Míza s kovem v zápolu:
Zarůstá mýtina holá a dorostlé k blankytu stromy po létech čekají zas hlod seker i blesky a hromy – rostou vnukům pro sen hebký na rakve i na kolébky.
Cookies on Poetry Cove