U vchodu chrámu žebračky
– zda jsou tu již bolesti všecky? –
na stupních sedí a vztahují dlaně,
své dotěrné stesky skuhrají planě,
závistně jedna po druhé hledí.
Vin pomluvy o všech dědí a vědí,
kdo vcházejí do chrámu Věčna.
Jedna jen mlčí hrdobně
a plachetkou stoudně se halí.
S námahou těžká otvírá vrata,
jsouc k umdleným chodcům soucitem jata,
v davů kdo tísni omdlévá mdlobou,
jej zvédá a kropí svěcenou vodou,
jež křísí co horoucí slzy.
Sama však nevejde do chrámu
a leda jen na prahu kleká.
Nevidí, kam sloup kadidla plyne,
slov nechápe, kdy z varhan hymna se line.
Paschál a hvězdy voskovic planou,
kde sytí se duše bělostnou mannou –
a ona tu postí se touhou.