Jde advent dumavě šerý,
v něm zalehlé stesky pomalu mládnou,
jak třešňový nad kamny stonek,
v hruď k štědrému večeru pochyby vpadnou:
Ach, bude též vánoční stromek?
Vím, lip to nebývá snítka.
Ni kolébky hybké neměl jsem z lípy;
z křtu nouze a siroba chytly
mne do loktů hranatých, chudoby cípy
mně látaly na režnou kytli.
Kmoch Život březovou metlou
pral kloučka – a chyba rány, co vedle
jen na plano máchla kdy vzduchem! –
ač slabikář jeho chápal jsem hnedle
i okem i vnímavým sluchem.
Kleč svírám dubovou v pěsti
a za pluhem těžce hrudou se vláčím,
jen robotě na cizím lánu,
rád rádlo zpět k večeru únavou páčím,
kde tvrdou skývu mám přánu.
l porub tvrdý, za práci
kam deputát chudý břitnými noži
mně život veň znamená vruby – –
Jen jakou as výsluhu pod stromek vloží
mně k večeři černého kuby?
Toť, vavřín v zahradách našich
tu nedumá v mrazu, na slunné výše
v jih darmo zas obracím zraky.
Má štědrý můj večer – stesk v nitro mi dýše –
a jaký as stromeček, jaký?
Kmen hledám, vyhlížím si Vám
kol samoty mé z těch stromových davů,
co v zámrazech pochmurně stuhly.
Dá borových tříštěk pode mdlou hlavu,
dá prkna mi umrlčí truhly.