Jdou z hrobů hlubých české země svatí,
jimž hoře živých klidně spáti nedá.
Jich láska z hrobek těžká víka zvedá –
i vstávají, k nám soucitem jsouc jatí.
Když chvíle za chvílí se v půlnoc tratí,
ať noc jak hrob či září luna bledá:
stín světlý vstává, druha v řadě hledá, –
jdou bezohlasným krokem z hrobů svatí.
Jdou k oltáři, chrám bílým světlem hoří.
Tam pokleknuv, kde dlažba mrazí holá,
sbor svatých bez hlasu se v prosbách koří.
Svit jitra čekají... Hlas přísný náhle,
než den se zjasní, v hrob však zpět je volá...
V třesk náhrobků zní chrámem vzdechy táhlé.