V směs vetchých cárů boláky své halil
kdes v hluku města, podestlán jsa senem,
dlaň vztahoval a žebral hlasným stenem,
co hořkou slzou mdlý se zrak mu kalil.
Jak do ran hojivých by šťáv mu nalil:
Jde mimo král, mu soucit božím věnem.
Vzav na hřbet mrzáka, tím pod břemenem
spěl ku hradu. Hned za ním dav se valil.
Šíj králi mrzák zdiven obejímá.
Jen kanclíř kráčí s přísnou tváří chladnou,
v sluch bouře jásotu co z davu hřímá.
On tuší s bolem, kdy se nože brousí,
kdy bída křičí se závistí hladnou
a ruka vyzáblá šíj mocných rdousí.