Mnich z Fiesole jak by s nebe svedl
sem v apsis andělů ty zjevy cudné.
Hlas budí z němých strun jich prsty bludné,
jim nad skráň jazyk ohnivý se zvedl.
V jich líci – štěstí zářný svit jsem shlédl,
chval božích pějí zpěvy rajsky svůdné.
Z blan žaltáře mi v sluch zní verše trudné,
bič hoře Bůh když na člověka spředl...
Čtu „Chvalte Boha“ na závitku listů,
jež v rukou šťastných andělů se vinou –
a vzpomínám si s divem na žalmistu:
Ač temné dny žil bolu, beznaděje,
když poslední mu žalmy se rtů plynou,
on srdcem vděčným Alleluja pěje.