Jde prašnou cestou v dumách mezi poli.
Zem vůní dýchá zrajícího žita
a obloha jak v jedno slunce slita,
klid poledne, v něm nehnou se ni stvoly.
Jde žehnaje a na své myslí boly.
Však náhle stanul, noha v zem jak vryta.
Kde v stráni divizna a douška zkvítá,
kříž oviklaný křivo stojí holý.
Jen hřeby trčí ve spuchřelém dřevu.
Skráň sklonil, srdce soucitem se chvělo.
Ne Golgoty, zde vzpomněl jiných zjevů.
Jdou mimo bídní, šeptnou v pozdrav slova,
dlaň drsná otře upocené čelo –
jen za ně dal by křižovat se znova.