Jen krůpěj vod skráň nevinnou ti křestí
a chvátáš k snům, kde tlí jen krví křtění,
jež drásal život kat, zlob hněv a vření.
Proč kosí smrt i krátké matky štěstí?
Bys po slzách, leč duše bez bolestí
šla letmo z tmy, v blah jinde úsvit denní,
co život v prachu nás jen trny vění?
Ač bol, mně těchu siré matce věstí.
Kam odtud, neznajíc mé lásky k tobě?
Já chudá o to, v poupěti co květů
mně s tebou dřímá bez úsměvů v hrobě.
Ni jas ti víry v Boha zde až k hrobu dveřím
dnem neplál v trudech. Jej tam zříš! Z tuch vzletu
křtem slz tu matka v život věčný věřím.