Jdu k Vám, chudý koledníček, metelicí, závějí. S koledou jdu novou všude, ať si venku vítr hude,
za troníček, za grošíček u krbu ji zapěji. Zapadaly bílým sněhem háje, pole, chodníčky.
Po té zemi, mrazem slehlé, spěchá dítě zimou zkřehlé, v bílém sněhu kvapným během brodí bosé nožičky.
„Ach můj Bože, Bože milý, buď mi siré k potěše! Když se země sněhem třpytí, jahody kde jedné vzíti?
A já jich mám kytku v chvíli donést hněvné maceše!“ Dítě pláče, tiše vzlyká, ku řece se ubírá.
U prorubně Matka Páně v temnou vodu noří dlaně, pro Ježíška, pacholíka, bílé plenky vypírá.
Slyšíc Panna drobné kroky, za se náhle pohledla. V slzy tála očí záře, úsměvná a šťastná tváře
v žal se halíc přehluboký, soucitem jí pobledla. „Dítě, dítě, kam to spěješ? Stíhá-li tě nouze, hlad?
Hledáš cesty ku domovu, k rodičů snad spěcháš rovu, ač se samo na smrt chvěješ, hoře svoje vyplakat?“
„Ti sen smrti vyspávají, –“ praví dítě štkající, „nechali mne na sirobě. Macecha mi káže v zlobě
jahod, co prý v boru zrají, donésti dnes kytici.“ Panna vine s péčí matky dítě v teplé objetí.
A to cítí tiché štěstí, jak když hřejné slunko věstí, přes hory a moře zpátky, že již jaro přiletí.
„Žal zda v ples se neobrací?“ Matka Páně hovoří. „Kam svit padne dětských očí a kam dětská noha kročí,
štěstí ráje zpět se vrací, Bůh tam divy vytvoří.“ A ctná Panna dítě bědné políbila na čelo, –
a jemu je, jak by krajem jara dech vál vonným májem, jak by pukly řeky ledné, bílé kvítí pučelo.
„Dítě, své jdouc po šlépěji, domů ber se v pospěchu. Macecha hněv duše složí, náhle k tobě z vůle boží
obměkčí se srdce její, mír k vám vejde pod střechu.“ Tak dí Panna, rtem svým vřele líbá dítě na oči, –
a to vidí ku podivu utěšenou kolem nivu, kde dřív sníh byl, – až mu v těle srdce plesem poskočí.
Vděčným okem dítě vzhlíží ku ctné boží Mateři, s blahou vírou domů spěje. A kam hlédne, tam se směje
jaro květů vnadou svíží – ani zraku nevěří. Chválu vzdává Pánu Bohu, žas mu z očí prosvitá:
země v jarní doby kráse jahodami zardívá se, kam dřív bosou kladlo nohu, jako krví politá...
Pěknou notou, hlasně slovy zazpíval jsem koledu. Po širokém groši k díku uštědřete koledníku,
ať dnes pod chudými krovy nevzpomenu na bědu.
Cookies on Poetry Cove