Nad rozlehlou pouští žhavý den se sklání, – kdo to volně v slunce žáru kráčí pustou plání?
To je boží Matka, v loktech Syna chová, v chůzi Josef podpírá ji, hovoří ta slova:
„Den už třetí jdeme... Nikde spočinouti nelze nám dnes na té strastné do Egypta pouti.“
Po obzoru slunném oko toužně zírá, nad hlavami – modro nebe, kolem poušť jen šírá.
Vzduch jak popel žhavý, mdloba údy chvátí, jdou, však cesta do daleka volně jen se krátí.
Než hle v dálce slunné co se to tam značí? Prchavý-li obraz klamný, jenž se v práznu zračí?
Není vzdušný obraz: v dálce palmy klenou vábně listy rozložité studní nad roubenou.
Za útěšným zjevem Josef míří chody, v pochladu tam doufá nalézt pramen živé vody.
Než – když došli cíle, úlek tváře mění – ani stébla trávy svěží tam se nezelení.
Nad studánkou palmy listy suché kloní, studnička pak ani krůpěj vody nevyroní.
Zaplakala Matka, zaželela bolem, že má dítě, její naděj, s nimi zemřít spolem.
„Srdce hořem nyje – smrť si strojí kosy! Není, kdo by mroucím podal se tři kapky rosy...“
Hořem podlomena v drobném písku klečí, Ježíšek jí objal šíji, řekl vážnou řečí:
„Na smrť srdce trpí, div se nerozpučí, za lásku-li v žízni lásky zášť mu podá žluči...“
V údivu a smutku svatá Matka mladá hlavu kloní, teskná tucha do srdce jí padá...
V tom – Ó div divoucí! vztáhl Ježíš ruku, suchý strom se zazelenal vonném ve rozpuku.
Osněžil se květem, zraje v sladké plody, studánka je na kyn boží plná chladné vody.
Cookies on Poetry Cove