KLÍČE.

Nach roucha váhám krví zneuctíti – Mně nebude se duše za krev těla rdíti. Hned nedáte-li klíče od pokladů! Zde bez bázně vám do rukou je kladu.

Mne omluvte! Don César sláb se cítí – Vy rozkaz plníte. Tož mohu tedy jíti. Jak ochotně jste klíče ty mi podal! By zlato choutkou rzi hlad jiný hlodal.

Jak Eminencí bylo na věčnosti prahu a cestou k infernu, ač jsem-li podoben já vrahu? Jdu k nebi v slzách. Vidím, vám dav klíče tyto, že bez hany a čisty Petrovy zas klíče.

Tož dvojí radost mám; ač bez prvých mně líto, kdy byla by má čepel na podobu rýče. Kdo do smrti má blízko, k budoucnu prý hledí. Nic Vaše Eminencí o tom sdílně nedí?

Jda mimo tmavé brány, minulost jen vidím: Zdráv César Borgia, skálu církve do inferna válel. Však nyní nemocen. Což mnoho prozahálel! Bdí Prozřetelnost. Proto Váš pán chorý,

by církev nelekal jed, úklady a spory, ni papežství by nestrojil on zhoubu. I kmenu zdravému kdys třeba bolných vroubů? Řeč moudrá klidných úvah. Ač má dýka bodá?

Červ jinde strom i vám již potajemnu hlodá. Dík za klíče i za výstrahy slovo! Sem, lidé! K vévodě s tím! Truhly nad olovo... Ó Říme, Říme! Pln jsi nenávisti,

smích, kletby, kámen na mrtvého svistí – – Kdo Athénské kdys nazval „velké zvíře“? Všem stoletím dav týž jest, krada, hýře, i kdyby světec umíral, vždy chátra čeká

a loupí, nadává a dravě skřeká. Co neučinil pro lid Řehoř Velký kdys před věky! Vše rozdal za života. Jen o lid v péči, hromadil jak včelky,

a dával bohatě, by skonal chud. Tu rota ne hladových, leč dráčů nenasytných dům plení; nikde pokladů, ni zboží. Msty zlobou z hněvu na hromadu složí

jen knihy, pergameny: oheň pod ně! Když není jiných loupeží jim bytných, ať s chudým tělem mře duch bohatý mu shodně, jenž ukryt v jeho dílech. Hladným vztekům

jen jáhen Petr zachránil je věkům. Smrt ohlaste již, otevrouce dvéře – – Jen rychle, rychle! Což tu plno sběře?