Jsou duše, v katakombách tichých stále
snů ostýchavých jejich klidná víra
květ myšlének a citů rozevírá,
svět nad nimi ať bouří a štve dále.
Jich jasné slzy nová naděj stírá:
když na rakvích snů mrtvých z vesperále
dnů příštích vigilie slaví, lýra
jich zase zjásá v plesné pastorále.
Bok Kristův puklý mystický je pramen,
jenž vlaží hojně žíznivé jich rety,
a jejich ráj – v objetí jeho ramen.
Své rány myjí v jeho krve splavu.
Však život náhle jako katan kletý
je překvapí a vleče na popravu.