V postranní kapli mrtvých svíce hoří,
květ věnců suchý v troucheň rozpadá se.
Z ní na symboly v tajemné jich kráse
prach sedá již, síť pavučin se tvoří.
Před Kristem vzkříšeným se žena koří.
Již v aureolách zlato černat zdá se,
chvost páva zbledlý v stínech rozstírá se,
zub kotvy se jen v pavučiny noří.
Já za naděje mrtvé pálím svíce,
snů květných na hrob v smutku věnce kladu –
a světla hasnou, věnce trouchnivějí.
Jsou mrtvy, mrtvy, zvolna práchnivíce.
Snů, tužeb nepronikám za záhadu –
z těch mrtvých nové v svěží květ se skvějí.