Vzleť! Nad obzory vadnou krvavé květy zoře,
dne záplavou již planou bájné ostrovy,
plá klidný oceán! Rmut dlaní umyj, slzy hoře,
v hloub potop touhy puklé okovy!
Hlaď rozvlní se volně prsteny kruhů tichých
a opět roznítí dne jasná zrcadla,
vzdech bolný neomží jich mlhou klamů blaha lichých,
z dna nezkalí jich Medus chapadla.
A siré dlaně, bez pout nebylých družných stisků,
vstříc podej s novou touhou Matce dávných snův.
Zde hodin hluché přesypy, čím sypká hrst ta písku?
Zvou zvony na orloji věčných dnův!
K mši velké introit zve! K hymnám v ní sepnouc ruce,
vzleť duše! Chudou vdovou vejdi k ofěře:
Chrám pro věky, kde moře břeh, se sluní na opuce,
tuch apsida sní v hvězdné nádheře!