Tmu k jitru prožehnul svit Plejad plachým jasem
a po temenech obzoru tma na mdlý lazur tála.
Má duše vzlétající, která z vin se nocí kála,
by nechvěla se zimně dne – tmy nad zápasem?
Zrak dní se jitřenkou... Jak nad lotosů klasem
– ne bludička – teď nad čelo jí rosná perla vzplála
a hrudí v nyvém čekání stesk blaha žhoucí sálá,
tvář do růží jí kvete náhlým divů žasem.
Skráň bílou vavřín věnčí s volným zlatým vlasem
a křídel vlna červánky jí v proudu vzduchu pálá.
Křest touhy rosou obmyl ji a milost nenadálá,
že chví se k jitra zvěsti vděk i jejím hlasem.
S čel Serafů kdy sněžných vločkou spadlá kadeř zlatá
strun harfy stříbrné se tkne jak dechem jemně,
že luny paprskem se vlní struna vzpjatá:
Tak něhou vzplesala má duše, z dolin země
vstříc slunci vylétajíc lehkou mlhou ranně,
kmit rosy na růžovém nesouc roucha lemě.
Zpod východu kde k nebi paprsky se nítí,
z mlh letí závějí; dni vstříc pne bílé dlaně –
vždyť slzám bolesti je bylo dlouho mýti...