Noc vládla hluboká, tma dálkou táhla zvolna,
jak po kumpletách chrámy vlá dým schladlé kaditelny,
kdy svatostánku oponou v taj chléb se ukryl bělný,
že po něm svatyní jen touha vzdychá bolná.
Noc hrozí bezlunná jak křídla ďábla smolná,
v dna vsály bažin zákaly kmit hvězdné dráhy mělný.
Tůň hnilob smrtných. Nad bahny vrak tone nezřetelný...
Kam nese duši v let mně dvojí peruť spolná?
Šat kajicnic ji halí, režná kytle volná,
těch na dlažicích ambitů: k dnů zlobám necitelny,
vin uzly drány, lítosti chléb lámou podpopelný,
co vpadlou tvář jim vráskou leptá slza solná.
Z vin bahnisk plachá bludička se nad hlavou jí třese.
Jak plane studem, bázní bledne vyčítavě!
Kam z bludu van a svit, tam teskný zjev se nese.
Prach s plísní hrobů zemitou jí letky křídel tíží,
zrak pod sklopenou řasou hasne slzou tmavě,
blesk prudkých rozletů ač výšinám ji blíží.
Zřím: z práchně stínů duše má tu v oblast jasu pluje.
Hlas její jitra voláním k dni touží, touží lkavě,
hlas písní mlknoucích, než chléb se proměňuje...