Šel Adam s pole, znaven prací trudnou,
kde potem, slzou tvrdou hroudu rosil,
již Bůh jen bodláčím a trním osil,
že Eva vyslechla řeč ďábla svůdnou.
Den bílý zhasl, červánky jen rudnou,
srp luny lehké mráčky s nebe skosil,
kde Tvůrce božský zlaté hvězdy rozsil,
by zřely v lidí dráhu světem bludnou.
Vstříc muži ženy obličej plál bledý;
jí k boku sedl, klid jim duší vane,
když k zářné bráně rajské pjali hledy:
„Ať s čela pot a s očí slza kane,
přec uneseme těžké žití bědy,
neb štěstí vzpomínka nám v srdci plane!“