Před léty, Smrti, před léty
jak bával jsem se Vás pošetile,
švih kosy Vaší rozjetý
že zasvistí mně nad květy,
až budou se v jasu sluniti mile.
Po létech nyní, po létech
i po sutkách kdo pak toho se bojí!
Mé touhy snily v poupětech,
luh temní v mraků přeletech –
mé květy mi v slunném nevadly znoji...
Rosy-li v květném kalichu,
že z obruby jeho slzami teče
a z očí proudy potichu
kdy vyvrou v plachém ostychu,
což, tu se to kosám nejlépe seče – –