HNUS.

Jen mrákotné dusno, síň vůně a puch, jak na pokosech luk mdlí oparu vzduch a otvory hrobek čpí v podmračný den. Noc. Na stole lampa. Dvě hlavy. Kde sen?

Cín lékařských nádob mží po stěnách kol, schnou v truhlách květ bylin, list, kořen a stvol, až mdlobno. Však na oknech závory. Tiš. Zpod záclon jen z kouta dech sténavý slyš.

Skráň šedá se zvedla: „Jsi nadějný syn, co dcera mně umírá za velký čin. Jda od mistrů škol, znáš ne tajemství věd: kos plevel – chvat utne i nevinný květ.

Král Ladislav Uher mře v Napoli též. Lhal sestře tvé milost. Ví mládí, kde lež? Jak do hříchů objetí loudil je žár, já lůno jí otrávil. – Mlč! Mlád jsi, já stár!

Co jindy jsem tajil ti pod sponou knih, sám lékař teď hledej, kde výklady v nich, ni bratra tě nejímej úlek a děs, že vrahem jí otec. I svůdce mře dnes.“

„Snad proto jsi na něm lsti úklady mstil, že poupěti neviny na svody byl muž cizinec?“ Lékař jen mlčí. Zas dech – kde lože v tmy koutě – jak v bolestných snech.

„Snad proto, i Římu že hanobil chrám, tam jeda jak do stáje na koni sám, by hlavy mu Petra a Pavla jich kněz jak Vandalu bez úcty na zvědy nes'?

Že dvakráte do Říma v triumfu hřměl, kam bandita Sforza mu po boku šel? Král hrdý a drvoštěp! Romy ctné vzdor a papeži hrůza, běd lidu zlý mor!“

„Mou vlastí je Perugia, vlastí je tvou. Zde Pavla Orsini a Orsu nám jmou a k popravě v poutech je vlekli... Mou vlast mnou mstila má krev! Trest i za bludu slast...

Tu Judithu hříchu což marně jsem dal své k oběti vlasti? Mne nerval tu žal, kdy spícímu květu jsem nákazy jed jen na pomstu domova ronil? Tys bled...

Jsi mladý a malý. Buď velký, jsa muž! Zlo o pomstu volá; zlem hub je a kruš! Cíl před tebou velký: lid volný, sám svůj. I tvoje krev obět, meč bez odměn kuj!

Dny čítám a týdny. Dvě smrti. Dnes. Teď. Ji bez soudu anděl už do ráje veď! Kde v Napoli nákazou uhnívá král, kéž na levo Soudci k vin prokletí stál!“

Vzdech poslední s lože a ticho. Ni sten. Lékař hlavu naklonil na stůl si jen, co víno syn mísí, hned u dvojí číš: „Pij posilou! Zatlač jí pohled! Či spíš?“

Zrak vytřeštil otec. Zda chvěje jím strach? „Tys bratr, tam sám jdi. Ač nejsem jí vrah – hle, ve truhle tamto je králův jí dar i od obce zlato mně za jedu zdar – –“

Syn přesunul číše, jak uštkla jej zmij: „Pij odměnou ode mne, odvahu pij!“ Jen doušek tu otec: „To jed jest, mně hnus! Úd ochromí – – Jinak mě! Dýkou bij! Rdus!“

Syn uchopil lampu a k loži. Jen hled – – Krev k hlavě mu buchotá, na hrudi hnět, stud, lítost a hnus, vzteklé slzy žeh – Síň dusná od lampy v plamenech.