Kat hlavu nese na vděk tanečnici:
Jan oněměl, hrom v skalách prudce hřmící,
sťat v podzemí. – Tak s pláčem učenníci.
Vstal Kristus přísně, ze slov hněv mu žehá:
Buď kleta žena, jež je chlipnou psicí,
co za hříchem až v cizí dvory běhá,
jež vstává ku kvasu a k smilství lehá,
jíž cizí mateřství je čistá něha!
Buď kleta matka, která tělem dcery
na odiv kupčíc, chtíčů svých zisk trží, –
stát bude v stáří lásky bez opěry.
Dav mužů slepý, spilé hlavy mělké,
v žen kouzlu hýří nad záhuby strží,
když ničí žena předvoj doby velké.