„Kamo to míříte neblahou se zprávou,
havrani zlověstní, výšinou modravou?“
Letíme, spěcháme upřímo ku králi,
krví že ruměnnou zbraně už zaplály.
Z králova vojska jen mrtvoly po pláni,
zbytky – třas běsnící v útěku pohání.
Světlo dne bílé než v červáncích doplane,
pověz, kde krále as poselství zastane?
„Loví tam ve hvozdu, – vojska mrou na poli,
nemá tam syna, to v srdci jej nebolí.
Ošetřil starocha syn by mě na zemi –
živ-li či mrtev, vy, havrani, rcete mi!“
Na poli v krvi své ulehl zabitý,
nepřítel koní jej ušlapal kopyty!
Starci zrak zaskvěl se slzami ve třpytu,
divý skřek havraní hlaholil v blankytu.
Nad šerou nad skalou, nad lesem šumícím
stanuli havrani v letu svém kvapícím.
Kroužili ve výši, stišil se křídel svist,
vrhli se dolů pak, střela jak na kořist...
Za horou slunce se halilo do stínů,
za pluhem s pole šel šedivec v dědinu.
K rokli se přiblížil, utajil v ňadru dech:
ležel tam mrtvý kdos ve drahých střemenech.
Z lebky zob havraní oči mu vyklinul,
jak by tu na kořist Pán Bůh sám pokynul.
Na skále hlaholem zvučela lesina,
krále to hledala sirá tam družina.
Hledali, volali – král se jim nevracel,
na ostrém kamení rokliny krvácel.
Křížem se znamenal šedivec po čele,
s tajemnou hrůzou se k vísce bral ztemnělé.