Jdou pouští Faran jako výhní žhavou;
lne k dásním jazyk v úpalu a znoji,
ret sprahlý marně touží po úkoji, –
pak k zemi horké klesli nad únavou.
Žár sžíhá oddech rtů a nade hlavou
jak strnulé to slunce bílé stojí,
sup křídlem nehne, na svůj plen se strojí,
a matka k Bohu prosbou úpí lkavou.
Bůh zavřel svého slitování studni?
Dál Hagar zašla stlumit výkřik suchý:
„Já nemohu smrť syna těžkou zříti!“
Div! Andělem pak napojeni bludní!
Zda duše zří-li plod svých tužeb mříti,
v poušť zalehne ston její bez odtuchy?