Když kynem tišíš bouřně vzduté moře,
když poklidně vln kráčíš po hřebenu,
v den mrtvé voláš, hojíš muže, ženu –
skráň soucitnou Ti jasní božství zoře.
Však nyní úpal jizev, duše hoře
Ty trpíš tiše bez výčitek stenu,
a skláníš hlavu, slinou potřísněnu –
to člověk zmírá na Golgotě hoře.
Tvá bolest jímavější než Tvá sláva,
i skalné srdce puká Tvými stony,
a mrtvý děsem z trouchně hrobu vstává.
Dnes člověk nejblíž člověka je Synu,
jenž nehalí se v božství hvězdné clony,
jak oni trpí, odpouštěje vinu.