Dudák.

Hoj dnes bude veselo, jde k nám dudák mladý! K tanci dudy zahudou, v dudách písní sklady!

„Dejte vínka rudého, písní bude k díku, co je drobných krůpějí v plném poháříku.

Dejte vínka rudého, dudy písně hrají, jakých slyšet nebylo v šírošírém kraji.“

„Měli my jsme dudáčka,– rok a den je tomu, v krvi jsme jej nalezli u pustého lomu.

Znával slavně zadudat na ty zlaté dudy – – Nás dnes ty však rozvesel, zažeň strast a trudy.“

Vše se staví do kola, dudák písně hledá, – nic vám, lidé, nepraví ta tvář jeho bledá?

Nadul měch – což, Bože můj, divně hučí v měchu! Jako těžký ston a kvil při posledním vzdechu:

„Den a rok spí dudáček pod zelenou travou, jiný na plec dudy vzal za mzdu za krvavou.“

Na dudáka v úžase zmlklá chasa vzhlíží – běda, čí to hlavu ta těžká vina tíží...

„Divná, divná písnička! Či nás ďábel mámí? Zahrej, – je-li ďábla klam, budiž Pán Bůh s námi!“

V dudách dudá hrobu hlas truchlou, temnou notou, jak stesk mrtvé mateře drobnou za sirotou:

„Druhu nepřál slávy – vrah, nyní hrob mě tísní, místo slunce – šer a noc, němo – místo písní.“

Dudák jak by zkameněl, zmaten k zemi zírá. Komu bylo do tance, slzu s oka stírá.

„Věru, také neslyšet písně v šírém kraji; zahrej – dudy tajemné více říci znají!“

Marně dudák zdráhá se marně, neodolá. Dudy dují, – krve hlas pomstu nebe volá:

„O dudy mě oloupil, co mým byly blahem, Bůh jej za to pokárej,– dudáku, tys – vrahem!“

Ach ty hudče nešťastný, po tanci je, zpěvu! Slzy tryskly v dívčí zrak, mužům jiskry hněvu.

Teskno na vsi – jako kdys, rok a den je tomu... Vrány divě krákají, sletují se k lomu – – –