Má duše, věčna do Emaus je cesta nedaleká, –
nuž co tě, smutná duše, rci, co tě přece leká?
Mne cesta, Bože, neleká. Však co mně síly vzpruží,
když cestou nikdo ke mně se v lásce nepřidruží?
Zdas uvážila v hoři svém, co u cíle tě čeká?
Bůh pravdy chléb a smíru tam láme pro člověka.
Já za tím chlebem pospíchám, – jen co mě cestou vzpruží,
když ke mně nikdo, nikdo se s láskou nepřidruží?
Zřím v pláči nazpět: nadějí tam hroby zapadají,
zřím s vírou před se: nové již tam se otvírají.
Když Bůh mi po bok nestane a dál mne neprovodí,
ať aspoň srdce pošle, co samo žebrem chodí.
To láskou žehná-li a dělí tvrdou žití skývu,
já cestou půjdu šťastna v tom lásky světlém divu.