DO DALEKA.

Kde pod útulkem sester svah květný na zahradě, tlum bratří mlčí dvou srdci ku poradě. Jal smutek bratra Františka. Jen Bohu by sloužil rád, jen Bohu, Bohu pouze!

Výš k němu vzlétat v radosti a touze, dál od země se nésti nad oblohu, zde nedbat dne, ni vesny květů cudných, ni slunce zářného, kdy klesá v moře,

ni bílých oblaků, tmy stínů bludných, ni bratří – ptáků na alvernské hoře, ni sester – hvězd vesmíru po prostoře, ni lásky nedbat milovaných bratří,

ni stesku Klářina, jež smutná patří, co bratru svatému zas duši hlodá, a hlavně nedbat neřesti a bídy, co oči klá a do srdce jej bodá.

Svět vrakem jest; ni stěžně nemá, přídy, a marně cílí ku přístavu spásy, kdy s bouří vichornou a s víry hrá si, an paže neposlouchá u kormidla.

Vrak topí se. Kam on má k letu křídla, ač na nich pouta? Jest to láska čistá, jež oddech všemu v srdci jeho chystá, a přec jej souží, tiskne k této zemi,

kde duše vlá již k Bohu perutěmi. Duch odhoď pouta, vížící jej k hroudě! Dbej o svou vlastní odměnu a spásu a blaho čistých snů, by nebes krásu

zde duše tušila a jednou v soudě tam nad hvězdy se touhou jasu nesla, kde na Kristovu hruď by žhavou láskou klesla! Ó horo ekstasí a modliteb a vzdechů,

La Verno tajemná! Tam Bohu blíže! Tam padni s beder života mně tíže, by duše sladkou lokala tam těchu! Prach setřes obuvi, v snů tiché kobě

se do modlitby noř a sobě žij, jen sobě! Co kloní skráň, dlaň vzpomínek se bílá mu čela dotekla, mlh clony odestýlá – – Tam jitra jiná, jiná noc se kloní,

ač tytéž hvězdy, jasněji tam planou, z trav jiné květy dechem ráje voní, neb rosa do nich jiná slzami se roní, strom jinak šumí, jiný hlas tam zvěře,

jež k němu tulí se a vine u důvěře – i zlaté červánky tam dlouho tanou, kdež dálky u hlubin svých zvonů hranou jen marně po nich touží v modrém šeře...

Ret nevysloví, co tam srdce cítí, jak dojmů vzpomínkami jme se chvíti. Dlí na té hoře požehnané v duchu: Ni světa vzdech tam nedolétá k sluchu,

zrak nemá tuchy, co se temní dole. Vzduch vane čistý hory po vrchole a vírem závratným tam duši sebou béře, kde slunce otvírá dni k ránu dvéře.

Hle, duše chvátá onou zlatou branou, vstříc andělé kde perutěmi vanou, až ona vchází k Bohu hvězdošatá, mrouc ohněm touhy, slunnou láskou vzňatá,

ač mlčí, z úst ros krůpěje jí kanou, – dík nevýmluvný; ač pak chce i více, neb do sedmera proudů hrouží se a noří, by nepomněla těla na příkoří – –

Jest možno kdy, by plachá holubice sny světce plašila, ač sama také kdys do výšiny mizí podoblaké? Dí sestra Klára bratru Františkovi:

„Můj otče, bez oddechu, bez pohovy dbáš o jiné. A sebe nevzpomeneš? Kde jiným nad hlavami nebe kleneš, k snu nemáš, kam bys naklonil jen hlavu.

Kým divem nedbáš nohou na únavu? Co v bolestech ty chodíš trním tady, by jiný krok se toulal růží sady? Proč ruce ukrývají rouch ti řasy?

Bych neviděla dlaní mozol asi – Ó ruce pomocné, kdes v chudých práci vám od únav se krev a síla ztrácí! Tvé oči od slz bolavy... Můj bratře, otče,

z vin tvých slz tolik nikdy nekanulo; hřích cizí k pláči tě, zlo cizí hnulo. Kam opět jdeš, k nám sotva z cesty kroče? Zde odpočiň, jen o sebe tu dbaje.

Noř v nebeských se vidin svaté taje, neb duše tvá ať chvalou boží plesá, zpěv nadšený ji nes i nad nebesa. Jen s námi zůstaň! Den se připozdívá...

I matka země po žních odpočívá. Ty odpočiň, kdy opět jaro nyní jde od jihu. Již vůně květů hojí. Ty odpočiň i drazí bratří tvoji.

Přej sobě oddechu a klidu dobrodiní.“ Den jarních půvabů se k noci blíží. Kraj pod zahradou do šera se níží a vonnou dýchá ovlahou, dne zvuky

už tlumí ticho večera; ni hlasu. Tu prokmit hvězd, tam prvá třpytných jasů – Než plně kvetou bájné nebes luky, vstal František, jde dumně ku své chýži.

Sny jeho uhodnul a přec jej tíží ten sladký hlas. I teď jej vyprovází, mu domlouvá a slibuje a radí. Kde olivy, rév platany se řadí

– buď pozdě, radost má, kdo s láskou sází – dech v korunách: strom družně s vánky šeptá. Co touží – rozumí mu, ač se neptá – šum domluvný: „Ó zůstaň, bratře, s námi!

My tvými prvotně též byly chrámy, pak vedle nás jsi bratry jiné sadil; zda strom kdy nevděky tvou lásku zradil a nedá stínu, sladkých nedá plodů?

Však lid – zřel's mnohdy slov svých neúrodu.“ Jde, k nebi pohlíží. Ó sestry hvězdy, výš ducha zvoucí, mlčící však vezdy, k vám pohlížel už mnohou nocí dlouhou

a srdce marnou tesknilo mu touhou, k vám vyletět! Však aspoň do dna duše, jak do průzračných vod kdes v květů skrytu, mu čistých od vás napršelo svitů,

z nichž jako ve škeblích se perly rodí. Vy hvězdy nemluvné, zda víte, že v duše květech se mu zrcadlíte vždy rosou soucitu? Hle, na blankytu

jen mih a mih – a jasnou křivkou táhle kam hvězdná jiskra dopadnula náhle? Zda anděl tuch tou stopou s nebe chodí, ať z hvězdných snů i zemi den se lidstva zoří

a noc běd klesá do nezvěstných moří? Jde ve vzpomínkách František a vidí se u Greccia pohostinných lidí. Brat Vallita dle vůle dá mu zemi,

by vystavěl tam klášter Bohu k slávě, však blízko Greccia. Jdou z města, právě jen před bránu, i dárce s dětmi všemi. Jest večer. V údolu, zde, hradby blíže

stoj bílá stavba pod znamením kříže a souzvuk s města zvony z kampanilly ať tvé Avesladké line touto chvílí, kdy dojatě si ruce spíná v klínu

člověk i k modlitbám i k odpočinu. Tož dítě nejmenší si doma s krbu louč roznítilo; kam jen dohodí ji, tam klášter buď a tam ať bratří žijí.

Však František se modlí, neporoučí... Hle, dítě čtyřleté kam žhavou vrhlo loučí? Jak vlasatice do vysoka letí, kde za vavřínů, dubů temným lesem

a za údolem klesá nad útesem, kde Chudý chtěl a v duchu místo světí... Jen dále, světa od hluku a ruchu, ať zbožný duch se v tichu koří Duchu...

„Hoď řeřavý ten zážeh do daleka“ – – tak prosil tehdy, vzpomněl s hvězdy pádem. Slz radostných mu neuhasí řeka, žár srdce, stesk je neumrazí chladem

a krokům v před už není do rozpaků, an k bratřím mluví, hvězdy lásky v zraku, neb pro jiné zas bude žíti dělně: „Co hvězdou jeví Bůh nám viditelně?

Viz, bratři moje, svět nás ve tmách čeká. Nuž, lásky zážehy my do daleka jak hvězda házejme, v tmy padající! Kde ona světla svět, my buďme aspoň svící!

Hle, buďme tmám byť loučí nepatrnou, kde nohy chodců nejistotou trnou! Svěť hvězda těchy – bídy nad údolem! A nám-li srdce lká i sténá bolem,

že nejdou za námi, nás nevděk stíhá – tím větší zář ať soucit pozažíhá! Ne sobě žij! Dli v ústraní jen duchem, ač nohou krok tě vodí světa ruchem:

v tmy plamen lásky vrhej do daleka. Kde tvrdá bída lká, buď dlaň tvá měkká!“