Vzplá v hrůze dies irae, dies illa,...
svět na soud dozraje jak pod srp klasy,
hrob otevře se na trub zvučné hlasy –
soud ruka umělá zde vylíčila.
Kde s trůnu božího se záře slila,
tam svatí stoupli v její bleskné jasy.
Co chystáni jsou peklu na pospasy,
ty černá temnost po levici skryla.
Zřím oněch štěstí, tyto v zoufalosti, –
a myšlénky se při tom lekám plaše,
ret stěží povzdech smutné duše tlumí:
Jen matný pablesk rajské blaženosti
je slába vykouzliti ruka naše,
však lehce zbudit bědy pekla umí!