Tys věděl, Bože, proč ji voláš k žití,
a matky tuší zde Tvůj soucit k živým...
Bůh netrestej, – snad rouhavě se divím,
proč nenechals to dítě v zemi stlíti?
Jak lehko as těm dětským hlavám sníti
i pod lopuchou, v hlavách s křížkem křivým, –
zde srdce chřadnou chladem roků mhlivým,
je bouře rve neb kal jich třísní kvítí.
A přec – snad srdce, smrť jež ranně sklála,
jež ustydla v svém jaře bez bolestí,
v let květu by pak jiné štěstím hřála...
Ach, tolik růvků v hřbitovech se výší,
kam zakopali nerozkvetlé štěstí, –
je vzbuditi jen Kristus nepospíší.