Snem smrti dřímá. Otec, matka kvílí,
dům pustý, tichý. Venku zástup hlučí,
co matce srdce puká, bol ji mučí,
když nad mrtvou se dcerou s pláčem chýlí.
Jde Kristus na útěchu v smutné chvíli.
Hned matce v srdci blahá naděj pučí,
že dceř svou živou sevře do náručí –
vstříc Mistru s prosbou za své dítě pílí.
Dí Pán, dlaň chladnou ujav: „Povstaň, dcero!“
I vstala, jasným zrakem k Pánu vzhlíží,
jak duch se vrátil, prchlo noci šero.
Ó Bože, mně až nové svitne ráno,
duch vzlétne z těla, prost jsa zemských tíží,
tím pohledem kéž věčnost zřít mu přáno!