CHVÍLE.

Den pod oblohou blankytnou, jas, zlato po výsluní! Kde poupě, květy procitnou již do barev a vůní,

jak opět jaro od jihu vlá na Bosporu břehy, sny vlahých nocí hvězdnatých dny budíc toužné něhy.

Ať hlučí venku města ruch – sní ticho po zahradě, kde v stínu chrámu zbožný duch se tají světa zradě.

Ať moře šplouná o skálu, kde stojí klášter nový, sad – vodojemů na hladi jen bílý květ si hoví.

Snět granátové jabloně hvězd ohnivých plá nachem, z ros těžkých růže v úkloně, však nevadne tu strachem,

že nevděčná ji urve dlaň a pohodí v prach stranou – jen nebi z vánků pocelu dnem sladké vůně vanou.

Jest jitro slunné. Mlčí chrám. Již po úsvitu časně tam slaven Bůh. Zpěv k modlitbám den práce vítal hlasně.

Když v domě panny řeholní, jak v úle pilné včely, co sadem vodí Kassiu? Stín vzpomínky, vin žely?

Ten zbudovala útulek – dar Bohu všeho věna – těm, jež jen nebe láká vděk, i těm, v nichž trpí žena.

Jak roji včel ač matkou jest, však sestrou vždy, ne paní. Dnes v němých chodí samotách a nesdílně se straní.

Jest mladá, krásná, vznešená. Kdy do vzpomínky hříží se hlava nyní skloněná, snad závoj skráň jí tíží?

Neb sklamanou jí raní hruď skvost panagie skvělé, kde v smaltu hledí s obrazu tvář Matky Spasitele?

Ctí svatou Pannu z dávných dob, má ráda závoj chudý: teď ráj, pak ochotně tu hrob měj mimo světa trudy!

Vin nemá, kromě odvahy, že vzpomenula Matky, když jí snad k choti údělu plod zlatý kynul sladký.

Kam sahá vláda Byzance, všech krajů vzácné děvy hlas císařovny volal sem krás jejich na objevy:

z nich vyvolí syn Theofil choť císařovnu mladou, by blažen její krásou byl i moudrou ducha radou.

Buď jméno neznámo i rod, vol císař sám a volně! Jen ku paláci v doprovod jdi s dcerou otec spolně,

však do perlové dvorany kroč ona sama, cizí! Jen krása stanov na trůn krok, kde rod a jméno zmizí.

Zdob perlových síň: mrazu žeh jak rosy do krůpějí by dechnul sněhu po květech – mží chladné stěny její.

Děv řady podle: vesny jas to květy kouzlí živé, však ticho, tiš. Ni dech, ni hlas. Mráz úcty trpělivé.

Jde císař s matkou – kloní se řad děv, tlum dvořan, stráže – a zlaté jablko na míse v sled nese mladé páže,

dar té, jež trůnu ozdobou a vládkyní buď zemí, co k Hellespontu slávy lnou dvou světů hranicemi.

Kol trůnu kruh se vine děv, jdou, pokleknou a vstanou, by císař volil jeden zjev, v němž vděky všech jich tanou.

Sám potom kráčí podle nich – hoch s mísou za ním vzadu – a v nově hádá, ve které duch s krásou do souladu.

Zrak jeho vábí klidná tvář, div tiché krásy vážné, v níž hlubých očí měkkou zář řas tají stíny strážné,

by v duše dumných útajích sny nebudil klam světla – – Ač jasný zrak, v něm plachý stesk, jak duma by ji hnětla.

K níž vede krás jej tklivý čar, král stanul u Kassie. Jen podati jí snubu dar – tu vzdech mu s rtů se vije:

„Ach, kdyby tolik zla a běd, jež od Evy nám věny, zde po Adamu nebylo nám k hoři – krásou ženy!“

Kassia oči pozvedla: „Však ženou čisté krásy mír sjednán, vina pobledla – Marií, matkou spásy!“

Zrak plane zbožným nadšením a cudně hned se klopí. Nach tváří kloní v kytici stud růží do zátopy.

Dál kročil císař nelibě nad odpovědí panny – duch hluboký mu k pochybě: i vládci najde hany –

a zlaté podal jablko hned vedle hrdé krásce, jež mlčet bude s velebou i citů ku otázce...

Kol šumí vlny Bosporu, v klid tiché lavry svojí se tají města obzoru již ducha ku pokoji

teď mniška zbožná Kassia. Jen s vanem vesny nové v den výroční ji do samot lét zašlých vedou snové.

Jak ondy jen by zářil den, zem kvetla do úsměvů, však nyní na rtech mřel i sten, ni vzdech jí na úlevu?

Stín zrak jí halí pochmurný, mrak tmy i hruď ji tísní, ač nad ní blankyt azurný, sad kolem pln je písní.

Mih vzpomínek... Jich mine let – chvil hasne noc, noc duše, z tmy paprslek, kmit na pohled, leč jitra u předtuše!

Jak mlhami by kráčela k dni výše, na temena, kam trn by slzou smáčela, však tam už, jaká změna!

V dol padly mlhy, cár a cár, zde rosa stříbří stezku, plá nad ní slunce, svit a žár, a vrchol hory v lesku!

Stín dole, chlad. Bůh tvoří den: co světa na Táboře ni mlžný nejevil ti sen, víc nítí z tmy blah zoře!

Jen svaté Panny pomněla, jíž obraz na hrudi má: jdouc na hory, blíž neměla – a slast ji tichá jímá.

Klam lítosti ji mine zas, klid bude po rok dlouhý, kdy nepomní chvil na zápas slib k nebi jdoucí touhy.