Dva ďábli slétli k pohovoru se na trám staré šibenice. „Hoj škoda jen, že v družném sboru nás černých duší není více!“
Co kde kdo činil, vypravují. Noc mračná je a vichry dují. „Já,“ první dí, „jsem duši svedl. V hruď bratra všil jsem k bratru záští.
Už rudý kohout na krov sedl, krov nad spící se řítí – praští... Vrah prchnul, čerte! – Pekla prahu přec jenom dojdeš, bratrovrahu!“
Dí druhý: „Smutné na sirobě svým dětem statek chrání vdova. Muž – dlužník prý – spí klidně v hrobě a marny přísahy a slova:
vše nenasytný boháč chvátí. Co nalakotil, peklu splatí!“ A zveselení dvojím hříchem dva černí pekla zasmolenci
tím zasmáli se děsným smíchem, co při něm trnou zatracenci, když peklem zní a sžíhá, mrazí, jak hříšná duše branou vchází.
Když ďáblů dvé jak o závody pak v smíchu dál se nocí hnalo, by jiné chytli ve své svody, – cos pod čekanem zastenalo
a zas a zas – kdo, věčný Bože, tu k odpočinku hledá lože? „To hrozné místo ku noclehu, kde v noci ďábel beseduje...“
Jdou mraky nebem v divém běhu, je vítr honí, zlobně duje, teď rozptýlil je, – úžas v líci, dva druzi shlédli – šibenici.
Jak bílý měsíc mrakem šeří a šibenicí vítr chvěje, druh druha zkumným zrakem měří, pot chladný se jim s čela leje.
A skučí vítr, skřípe čekan. Děl jeden tiše, strachem zlekán: „Ne náhodou jen k podvečeru my sešli jsme se na rozcestí,
sem bychom došli v nočním šeru, kam čert se schází s chlubnou zvěstí; jsme tuším hříchem bratří rodní, i konopí i trámu hodní...
Já, věz, jsem Kainu rovný zlosyn, jímž bratru v pohřeb všecko vzplálo, že štěstí jeho ostřím osin mě v závistivé oko klálo.
Teď za ňadry mi oheň hoří, nic plamen jeho neumoří...“ „Já sirotě jsem urval statek, už na něm vládnu s hojným zdarem.
By nehrozil mi pekla spratek, jdu do horoucích pekel s darem, jenž ďáblů chtíče vábně vnadí – dar peklo stokrát vynahradí.“
„Nuž dojdi dřív –“ tu první vzkřikl. „To sotva bude hřích můj větší –“ druh pod ranou jen těžce vzlykl, „vrah na vraha-li Bohu svědčí.“
A bije, krev až na zem kane – – Mrak měsíc skryl, jak vichr vane. Hoj duje vítr v divém plesu jak druhdy v požár toho žháře,
jenž na konopném na závěsu v noc oko třeští z bledé tváře –- Pes pod čekanem běsně vyje. Noc příšerná zem smutnou kryje.
Cookies on Poetry Cove