Až k poslednímu soudu.

Roh zvučí hlasně lesinou, psů smečka v patách zvěři, pán s jarou lovčí družinou se míhá v lesa šeři.

Kůň posla nese v pospěchu: „Tvůj zmírá otec šedý, spěš v poslední mu útěchu, než smrť mu zhasí hledy.“

„Až zrak mu zavře věčný sen, nuž hoďte v hrob mu hroudu – Hoj, chtěl bych lovit nerušen až k poslednímu soudu!“

Roh zvučí hlasně lesinou, psů smečka v patách zvěři, pán loví s bujnou družinou a západ už se šeří...

V skok jelen kvapí, v zápětí pán za ním koně bočí, a nedbá, noc že přiletí, až druhům zmizí s očí.

Už dohnal lovec jelena, už míří ránu k boku – co chabne síla ramena, co žár se nítí v oku?

Aj, plyne jelen po mechu, a na něm panna lesní, jí po bok lovec bez dechu – jak v báji když se vesní.

Je bílá jako holoubek a jako vlaštovice ret zašvitoří lovci vděk, až blahem hoří líce:

„Buď šťasten, mně vždy po boku stoj v časů věčném proudu, lov se mnou z roku do roku až k poslednímu soudu!“

Slov hudbou lovec opojen a něhou sváben líce, jí v sen byl věčný ukojen – a nevrátil se více.

Teď černým lesem noc co noc se rudý lovec honí, až uštvaného tajná moc zas k ránu ve hrob skloní.