Ó Duchu svatý, touhy van
vstříc otvírá Ti dokořan
snů kalich bílý,
až v tvůrčí chvíle zrání
zrn těžkou hlavu sklání,
kdy s medem z pelů okvětí
svých vzdušných křídel v rozpjetí
výš motýl písní pílí.
Duch volně vlá, vznět tajemný – a srdce sžíhá:
to blahem němo, v oněch písně pučí,
skráň proroků z chmur vidin drtí skalná tíha.
Z úst nadšených proud slov jde nad bystřiny ručí.
V mých slova tvrdá pomalu se tvoří,
však vyslovit je přec, mě tvůrčí bolest mučí.
To vzdech jest eremity. V skalách na pohoří
svou poustku roubí v klidu s divou zvěří
a s písní ku dne práci vítá ranní zoři.
Jsou vidiny to mnicha. V šeré presbyteři
dní pěje hodinky, v knih blány kreslí
květ iniciál, Horeb v arabesky keři.
Sny písmáka. Tmy noci nad došky se snesly –
kroniku dědů vyndá ze přístěnku
a ruce spíná, malí vnukové kam klesli.
Ne, nezoufej, již dní se venku!
mně očistou a žár buď ret,
když Bohu zpívá,
a s kříže tryskni do žil,
by Tobě tep jich ožil,
mně horké krve krůpěje –
mdlé touhy těla odvěje,
kdy v hruď mi Bůh se dívá.